samedi 14 mai 2016

Nastává éra pyropolitiky

 
Nastává éra pyropolitiky

Autor: Robert Steuckers

Klasické pojetí geopolitiky vykládá svět optikou střetu pozemských a mořských mocností. V současnosti však vidíme, jak se o slovo hlásí i zbylé dva živly – oheň a vzduch. Připraveni k boji s nepřáteli jako je ISIS tak budou jen ti, kdo si oživí lekce Carla Schmitta.

Co mají političtí teoretici na mysli, když mluví o „pyropolitice“? K pochopení termínu se musíme studovat především dvě široce pojaté oblasti; zaprvé sféru politické teologie, včetně úvah Donosa Cortése o liberalismu, socialismu a katolicismu (pojímaném jako Tradice taková) a samozřejmě se také pečlivě zabývat hlavními myšlenkami Carla Schmitta, v nichž ukazuje teologický původ veškerého politického myšlení. Zadruhé musíme vzít v potaz i Schmittovo pojetí světové politiky jako střetávání živlů země a vody. Skutečná politika, kterou označoval jako politično (das Politische), se nevyhnutelně pojí se zemí a kontinentem. Opravdovým a účinným typem politického člověka pro něj je římský geometr [1], který organizuje území pod svou správou jednoduše jeho proměřením.

Po německých porážkách z let 1918 a 1945 však země přišla o své přednostní postavení na jevišti světové politiky a nahradila ji voda: nová, podvratná a ničívá dialektika Land und Meer, země a moře, v níž nakonec vždy zvítězí moře. Schmitt ve svém posmrtně redigovaném deníku Glossarium důrazně trvá na tezi o ničivých účincích triumfující a všudypřítomné americké „hydropolitiky.“

Pyros v řečtině znamená „oheň,“ a podle Michaela Mardera [2] představuje další živel spojující v sobě nejen ideu stravujícího plamene, ale také z ní plynoucí myšlenky „světla“ a „tepla.“ Jakkoliv Schmitt řadil své typy politiky do kategorií dvou hlavních živlů (země a vody), neznamená to, že by oheň a vzduch neexistovaly nebo také nehrály svou úlohu – i když obtížněji postřehnutelnou. „Oheň“ tedy slouží k označení několika odlišných jevů: planoucí ničivé síly (jaká se zjevuje například v protitradičních revolucích), „studené světlo“ osvícenství, ale také hřejivé teplo tiché vzpoury proti kontra-tradičním a abstraktním institucím odvozených z ideologických prvků osvícenství 18. století.

Jelikož už není žádných nedotčených území, která by bylo možné ovládnout (viz Toynbeeho myšlenky na toto téma) a tím pádem nezbývá ani nic k následné organizaci podle se zemí silně svázaných zásad římských geometrů, zemi coby určující prvek skutečné politiky postupně vytlačuje nejen voda, ale také oheň. Voda – živel symbolický pro liberalismus, manchesterismus, mořské velmoci a plutokracie – nezná jasných hranic ani chvíli klidu (kdo odpočívá na moři, ten se podle Schmittových úvah v jeho Glossariu potopí a utone). Žádné otium (plodný odpočinek, introspekce, meditace) už není možné – přežívá a vzkvétá jen negotium (horečnatá roztěkanost neklidných materialistických činností). A tak žijeme ve společnosti ovládané neustálým zrychlováním (Beschleunigung) rušícím veškeré rozumné pokusy o zpomalení věcí (bratr Ernsta Jüngera Friedrich-Georg byl předním teoretikem „zpomalení“ či Entschleunigung, které je ukázkou skutečného ekologického myšlení představujícího nesmělý pokus vrátit živel země zpět na světodějnou scénu.) Dominance hydropolitiky (námořních mocností) vede k rozkladu hranic, jak dnes zřetelně vidíme, a k celosvětovému přepjatému důrazu na ekonomiku a antipolitickou, antitelurickou (telurický, v Schmittově podání „spjatý se zemí,“ pozn. DP)  i antitradiční vládu moralistického práva (např. wilsonismus).

Přestože zemi dnes ovládají ostatní živly, nelze ji s konečnou platností vyhladit. Momentálně však mlčí, jakoby hluboce poraněná a spící. Hydropolitické síly se tedy tiše vzdorující živel země pokoušejí zničit jinými prostředky, což následně vyvolává exploze na kontinentu – jako když si povolaly za pomocníka oheň; oheň, který samy nekontrolují, ale raději přenechávají námezdným silám pokradmu najímaným na špinavou práci v zemích s přebytkem mladých nezaměstnaných mužů. Kulminaci moci mořských a vzdušných sil jsme viděli při zničení Saddámova Iráku v roce 2003, k němuž došlo bez pomoci spojenců i rivalů (osa Paříž-Berlín-Moskva). Neokonzervativní agresoři však ve válce proti baasistickému Iráku dokonalého vítězství nedosáhli. Námořní mocnosti – na rozdíl od těch pevninských – totiž jen neochotně plní úlohu římského geometra při správě okupovaného území.  Aby poražené a zničené země udržely dole, využívají hydropolitické velmoci ohnivý živel; jinými slovy: terorismus (skrze jeho strategii vyhazování lidí a budov do vzduchu a horlivý náboženský fanatismus; slovo „horlivý“ /ardent/ pochází z latinského ardere – „hořet“). Opakované pumové útoky na ší’itská tržiště v Bagdádu jsou pak jen tím nejděsivějším, ale zdaleka ne jediným, projevem návratu násilné pyropolitiky. Stejný vzorec naprosto ničivého násilí byl následně využit i v Libyi.

Tendence k pyropolitice se objevují tam, kde chybí dovednosti geometra i touha nahradit zničený stát novým. A tak se svržení irácké baasistické a se zemí spjaté (telurické) vojenské elity ukázalo být aktem pyropolitiky tím, že zčásti vedlo ke vzniku ISIS. Ta se – z části coby revolta proti Bushovou neokonzervativní válkou způsobenému chaosu – rozšířila po celé oblasti. Ze strany USA šlo o využití tajných hydropolitických (thalasokratických, „spjatých s mořem,“ pozn. DP) sil s cílem zažehnout požár v nežádoucích zemích a v konečném důsledku rozšířit stravující oheň teroristického fanatismu i na území hlavních amerických rivalů (do Evropy prostřednictvím proudů uprchlíků, mezi nimiž se teroristé skrývají, a do Ruska, kde mají čečenští a dagestánští teroristé přímé napojení na wahhábistické sítě). Tato hydro/thalasopolitická strategie podkopávání celých regionů podněcováním nepokojů, náboženské nenávisti a kmenových třenic nepochybně není ničím novým, ale v posledních letech nabyla dříve nepoznaných rozměrů.


Pyropolitika ISIS také jako vedlejší účinek ukazuje absurditu osvícenských ideologií „studeného světla“ eurokratických elit. Samotné světlo jen oslňuje a nepřináší skutečná řešení nových problémů nastolených hydro- a pyropolitikou maskovaného nepřítele. Oslňující politická ideologie ovládaná výlučně světlem a postrádající jakékoliv „teplo“ pocitu bezpečí je samozřejmě odsouzena k neúspěchu. Evropské státy se postupně hroutí kvůli svým výhradně „světelným“ ideologiím, kterým kladou pouze slabý a nominální odpor „po teple volající“ populistická hnutí. Evropa čelí odlišným protivníkům na dvou frontách: na jedné straně ideologickým systémům „studeného světla“ vedoucím k tomu, co Ernst Jünger nazval „posthistorií,“ a na druhé pyropolitice importované z muslimského světa. Ten byl zažehnut společným působením několika faktorů, z nichž tím nejdůležitějším však bylo naprosté zničení Saddámova Iráku. Pyropolitika ISIS se snaží na oplátku zažehnout ty západoevropské země, které islamisté nesprávně viní z totálního zhroucení středo– a blízkovýchodních zemí. Tato pyropolitika je však mnohem složitějším problémem: její náboženský rozměr se tvrdě střetává s vládnoucí západní a globální ideologií „studeného světla,“ podle níž se řídí současná politika, a na její místo dosazuje „hřejivou“ alternativu. Činí tak přesně takovým způsobem, jakým by o nahrazení bezútěšné a zastaralé „světelné“ ideologické bagáže usilovaly i evropské síly prosazující lidštější a vřelejší politický systém. Neoliberální ideologii „studeného světla“ by tedy měl nahradit „teplo vydávající“ solidarismus; jinými slovy socialismus zbavený veškerého „chladu,“ který sovětskému a francouzskému komunismus přičítal nejdůležitější hlas uvnitř francouzského komunistického hnutí 60. a 70. let Kostas Papaïoannou.

Nezapomínejme ale ani na zběsilý, ničivému plamenu podobný rozměr pyropolitiky: výbuchy a rachocení automatických pušek, jako v Paříži a Bruselu, a také v některých veřejných popravách na syrských územích Islámského státu.  Ty měly za cíl vyvolat v Evropanech strach prostřednictvím dopadu, který takovéto útoky nevyhnutelně díky médiím mají. Využití těchto nástrojů pyropolitiky je fakticky vyhlášením války zbytku světa, na který islamisté nahlížejí jako na celosvětového absolutního nepřítele (Dar al-Harb). To je nepřijatelné, jelikož se nevyhnutelně stáváte nepřítelem všech, které jste jako svého nepřítele označil, jak velice zřetelně zdůrazňovali ve svých dílech Carl Schmitt a Julien Freund. Nikdo nemůže takto radikálně a vášnivě zavrhovat, aniž by tím zároveň nepopřel sebe samého a své právo na život.

Celý problém vynikne ještě zřetelněji, když zvážíme skutečnost, že všechny z oné ideologie „studeného světla“ vzešlé systémy (Habermas) nepřijímají polemickou ideu „nepřítele.“ Podle Habermasových následovníků nikdy není nepřítele – jen partnera do diskuse. Co se ale stane, když tito partneři debatu odmítnou? Konflikt se stává nevyhnutelným. Naše elity, naivní a pošetilí vyznavači Habermasových myšlenek, na to nemají odpověď. Bude tedy třeba je nahradit. Tento obtížný úkol nevyhnutelně připadne těm, kdo nezapomněli na Schmittovy a Freundovy lekce.

Robert Steuckers
Forest-Flotzenberg, květen 2016


Poznámky:
[1] Termín „geometr“ Carl Schmitt užíval k definici povolání typizujícího se zemí svázanou tellurickou politiku – nebo se zemí svázanou politiku, kterou si idealizoval oproti thalassokratické dominanci světa po roce 1945. Geometři, či římští rolníci-vojáci (staré římské republiky) mu byli modelem politiky, kterou nastínil v díle „Nomos země“ (Nomos der Erde, tj. převzetí země), kdy vyměření země představovalo symbolický akt organizace dobytého nebo nedotčeného (a proto otevřeného k nové kolonizaci) území.
[2] Michael Marder, Pyropolitics: When the World is Ablaze (London: Rowman & Littlefield International, 2015).

Další četba (články profesora Michaela Mardera):
Zdroj: Text zaslaný autorem redakci Délského potápěče.

Aucun commentaire:

Enregistrer un commentaire